Jak dalece je stát zodpovědný za jedince? A jak to souvisí s demokracií?
V současné době je mediální prostor plný detailů. Posuzují se různé zákazy, zda jsou dostatečné, či ne. Zda nosit roušky, či ne. Doposud neznámí odborníci jsou hvězdami vysílání. Řeší se hádky politiků, jejich neschopnost nebo jejich korupce.
Můžeme ale tuto výjimečnou situaci využít i k základnímu zamyšlení nad společností a fungováním státu, který si v budoucnu představujeme ve jménu “Tolerance chování jednotlivce a jeho svobodného rozhodnutí”.
Základním předpokladem fungujícího demokratického státu je podle mého názoru sdílet dostupné informace o skutečnostech v maximální míře, aby se jedinec jakéhokoliv věku mohl ve všech ohledech svobodně rozhodnout v rámci platných zákonů.
Co to znamená? Například v současné situaci v důsledku to, že pokud dojde k lidské tragédii a starší člověk opravdu onemocní s minimální šancí na uzdravení, měl by tento stát přenechat rozhodnutí na jeho blízkých osobách, zda-li budou v posledních okamžicích s ním a tím podstoupí riziko nákazy, nebo ne.
A za druhé si myslím, že stát , který nás zastupuje, by měl v maximální možné míře nabídnout a pokud bude přijata i poskytnout pomoc v jakékoliv situaci, nejen v téhle.
Ve spoustě států si lidé volí do svého čela populisty. Netýká se to jen mladých demokracií ve východní Evropě (jako třeba u nás), podobný příklad nyní vidíme i v nejvyspělejších státech světa a v nejsilnějších demokraciích jako v USA. Je zajímavé a velice důležité vidět, že ani tihle populisté nás v určitých ohledech silnými řečmi nemohou chránit před nástrahami naší planety. Ve státech, kde jsme předpokládali vysokou míru demokracie i bez populismu se stát v nynější situaci chová autokraticky. Například ve Francii nebo Švýcarsku, kde v italské části zakázali starším lidem využívat hromadnou dopravu, aby jim zabránili pohybu. Ty vyspělejší demokracie ale mnohem častěji kladou otázky. Například je oprávněné v zájmu ochrany zdraví bránit důchodcům využívat hromadnou dopravu? Je zajímavé jak nám nynější situace ukazuje přímo v našem okolí proč tomu tak je a proč máme vlády, jaké máme.
Ukazuje se totiž jasná otázka: Může stát zavřít svéprávného jedince jakéhokoliv věku – aniž by tento jedinec porušil zákon- do karantény, izolace, domácího vězení nebo mu zakázat vycestovat jen proto, že my sami se bojíme jeho nebo naší smrti? Proč tedy tolerujeme privátní držení zbraní? Proč nezavřeme mladé lidi, co sami sebe ohrožují při nebezpečných tricích na skateboardu? Proč nezavřeme důchodce, který skáče s padákem, když je to nebezpečné a každou chvíli může dostat mrtvici? Proč nezakážeme kouření, když jasně známe rizika? (Ano, vím kolik stát utrží na daních, ale známe přece i náklady na léčbu). Je to zajímavé porovnání.
Pokud totiž vycházíme v principu z toho, že jedinec není schopen “správného” rozhodnutí i když mu dáme veškeré dostupné informace, předpokládáme tím buď jeho nižší inteligenci, nebo to, že on sám nedokáže dohlédnout důsledky svého chování. Pokud tedy požadujeme, aby jedinci možnost svobodného rozhodnutí byla odebrána, nemůžeme si současně myslet a být názoru, že opravdová demokracie je možná a tudíž nejsme demokraté.
Pokud dále uvažujeme tak, že špatné svobodné rozhodnutí druhého zaplatíme přece my všichni jako komunita (například skrze náklady na jeho léčbu nebo ohrožení jiných osob), vycházíme my sami z toho, že jsme bezchybní, stavíme se tím znovu nad ostatní a bereme jim z již popsaných důvodů právo na svobodné rozhodnutí a tudíž nejsme v podstatě demokraté.
Co to v důsledku znamená? Pokud lidé čekají a požadují od státu zákazy, příkazy a pevnou ruku, budou si vždy do svého čela volit politiky, kteří tuto povahu zosobňují. Je to tím, že my sami vlastně očekáváme, že v situacích, kdy nás zachvátí panika nebo budeme bezradní a nebudeme schopni se rozhodnout sami, někdo to rozhodnutí za nás – jako když jsme byli děti – udělá?
Obrázek: Aristoteles, zdroj Wikipedia