Reklama
 
Blog | Pavel Šik

Máme zodpovězené zásadní otázky vlastní existence? Zdá se, že stále ne.

Pojem paradigma se ve vědě používá pro obecné přijetí nějakého konsensu pojetí. Paradigmata jsou dočasná a mění se zpravidla revolučně třeba s novým objevem. Tento pojem se dá použít i pro etapy lidské společnosti.

Na konci minulého tisíciletí a na začátku tohoto jsem měl pocit, že paradigma lidské společnosti tj. jakýsi společenský konsensus je jasný. Byl již generacemi před námi vyválčen a poté prodiskutován a je v základních otázkách jasný. Jinak řečeno zdálo se, že spirála filozofického vývoje společnosti se posunula o kousek výše. Zdálo se, že pádem tzv. východního bloku svět dospěl k pragmatismu, který ukazoval liberální středovou politiku jako víceméně ověřenou cestu dalšího vývoje lidské společnosti. Nebylo již nutné soupeřit, stačilo v demokratickém světě pragmaticky spolupracovat. Počítal jsem s tím, že je otázkou času, kdy další diktatury padnou a připojí se k takzvaným světovým demokraciím. Skutečnosti jako zvolení prvního černošského prezidenta v USA nebo stále se zvyšující počet žen ve vrcholné politice mě v tom utvrzovaly. Počítal jsem s tím, že v rámci státu se budou hledat rozumné a pragmatické cesty umožňující co nejmenší zásahy státu do existence jednotlivce, cesty ke koexistenci různých menšin, cesty udržitelné existence stále rostoucí lidské populace a cesty určité sociální vyrovnanosti nebo sociální spravedlnosti. 

Byl tento povrchní pocit vytvořen tím, že jsme slyšeli převážně pragmatickou středovou politickou elitu v masových médiích? Bylo to tím, že omezený čas v televizním nebo rozhlasovém vysílání a omezený prostor v tištěných médiích měl dříve za následek mnohem pečlivější výběr příspěvků nebo jinak řečeno, pro extrémy nebyl čas ani prostor? To nevím.

Mám ale pocit, že nástupem sítí a gigantického množství informací se tento prostor otevřel pro všechny emoce a názory, jakkoli rozdílné, extrémní, krátkozraké nebo prostě plytké a ukázalo se, že můj mylně vnímaný společenský konsensus se vrací jako nedodiskutovaný zpět. Nechci hanit funkci internetu jako nástěnky nepřeberných informací ani funkci sociálních sítí, které nám v principu ukázaly pravou tvář demokracie. Pozoruji jen, že vznikly frakce, skupiny a bubliny, které se pomocí souhlasů ve formě lajků utvrzují ve svém postoji. Tyto frakce jsou stále méně ochotné vzájemně diskutovat o kompromisu. Jako vedlejší efekt nezvladatelnosti zpracování všech informací reagují lidé paradoxně tak, že jsou stále méně ochotni jednotlivosti ověřovat. Vznikají tak vlastně sekty a zdá se mi až absurdní, jak je pro většinu v existencionalistickém 21. století stále důležité někam patřit, ať nábožensky, politicky, společensky nebo alespoň názorově. To samozřejmě není žádný nový poznatek, chtěl jsem to jen uvést k formulaci závěrečné otázky. 

To, že se paradigma mění je z části pochopitelné. Jsme jako lidská společnost konfrontováni s novými skutečnostmi třeba v oblasti životního prostředí. Existuje velká pravděpodobnost, že buď změníme jako lidstvo naše chování, nebo je docela možné, že se řítíme do velkých problémů. Z toho vyvstávají nové filozofické otázky, které je nutné zodpovědět v rámci diskuse. Jednoduché příklady:

Je to přirozený vývoj a můžeme v rámci zachování našich návyků, práv a svobody jednotlivce změnit planetu a přírodu nahradit technologiemi (např. výroba kyslíku)? Má každý jedinec, který si to může dovolit, právo navštívit jakékoliv místo na zemi, i když tím zničí třeba poslední kousky autentické nedotčené přírody nebo naruší tamější lidskou společnost? Máme právo lítat si po světě jen protože můžeme a chceme? Jak dalece jsme povinni se uskromnit, aby jsme mohli žít jako lidstvo udržitelně? Máme právo na neomezený konzum, abychom udrželi zaměstnanost celé populace?

Pravděpodobně se nacházíme ve fázi tvorby názoru v každém jednotlivci a od společenského, pragmatického konsensu jsme ještě hodně daleko i když si někteří myslí, že jde o hotovou věc.  Uvědomíme si to nejpozději v praktické rovině v okamžiku, když se nám rozbije pračka a opravář nám nabídne za opravu cenu rovnající se polovině nové. Nebo v okamžiku, když po práci zařizujeme týdenní těžký nákup v prodejně, kde je do plastu zabaleno takřka všechno a unaveni po návratu domů zjistíme, že gauč je v rohu “ošoupaný”. Další aktuální a zásadní otázky se týkají našeho dnešního životního luxusu. 

Máme právo si jako celek půjčovat tolik peněz, že s určitostí víme, že je nemůžeme do naší smrti splatit a počítáme s tím, že je musí splatit naše děti? Nebo máme právo k zaručení životního standardu (jež považujeme všeobecně za lidské právo) vytvářet jaderný odpad a spoléhat se na to, že budoucí technologie našich dětí ho uklidí? 

To jsou samozřejmě otázky, které nejsou úplně nové, ale vzhledem k historii lidstva by se daly označit jako zcela čerstvé a je dobré o nich diskutovat. Ale o ekologii jsem mluvit nechtěl, jednalo se jen o vysvětlení změny paradigmatu.

Co mě více zaráží je skutečnost, že znovu objevily otázky, které bych s nějakými  revolučními změnami nespojoval a považoval jsem je za lidstvem již prodiskutované vzhledem k délce jeho existence na této planetě. Jedna z nich je vlastně jedna z nejpodstatnějších – je to vztah člověka k životu a existenci jak vlastní tak i cizí. 

Jako příklad lze uvést čerstvou tzv. Ženevskou dohodu na podporu ženského zdraví a posílení rodiny (Geneva Consensus Declaration), která jasně vylučuje potraty a kvůli které je nyní Polsko v ulicích. Stovky let a stovky učenců a přesto nemáme jako společnost jasno:

Dáme ženě jako nositelce plodu svobodnou volbu nad životem a smrtí jejího, ještě nenarozeného dítěte? Nebo zasáhneme do jejího práva v rámci vyšší pravdy a ochrany práv ještě nenarozeného jedince nebo ochrany zachování druhu? Komu patří plod v těle matky, sám sobě, matce nebo společnosti, ve které matka žije?

Dovolím si arogantně říci, že většina z 33 signatářských států této dohody jsou autokratické režimy a možná nejsou pro filozofický vývoj celé lidské společnosti určující. Ale dohodu podepsaly i Spojené státy, ke kterým doposud svět vzhlížel jako k baště liberální demokracie. Dalo by se namítnout, že se jednalo o Trumpovo kampaň a mávnout nad tím rukou. Ale ukázalo se ve volbách, že jeho pohled na svět sdílí těsná polovina americké populace a nelze zdaleka jednoduše říci, že se jedná jen o americké „rednecky“. Proto lze právem namítnout: existuje v této otázce opravdu společenský koncensus? V diskuzích na sociálních sítích i u nás dostaneme jasnou odpověď – neexistuje. S otázkou ochrany lidského plodu od samého počátku ale okamžitě otevíráme další filozofické otázky, které (pokud nebudeme pokrytečtí) je nutné tedy také otevřít.

Jak to, když chceme úzkostně chránit lidský plod již od samotného početí dopustíme, že některé úspěšně narozené děti na světě umírají hladem? Nejsme jako společnost za ně zodpovědní? Proč, když chceme tak úzkostně chránit vlastní druh, nechráníme i stejně úzkostně jiné druhy na planetě, když jsme toho schopni? 

A pokud jdeme do důsledku je nutné tedy položit i staronové filozofické otázky, které se v čase lockdownů a pandemie staly o to více aktuálními.

Je možné omezit práva již narozeného jednotlivce ve jménu vyšší pravdy nebo bezpečnosti? Má prioritu absolutní svoboda již narozeného jednotlivce i za cenu ohrožení života jiného jednotlivce nebo má prioritu bezpečnost společnosti jako celku? Pokud chceme na jedné straně chránit lidský plod již od samotného početí, můžeme zároveň na druhé straně požadovat absolutní svobodu pro narozené jednotlivce i za cenu, že tím ohrozíme jiné, již úspěšně narozené jednotlivce? 

Těch otázek je samozřejmě spousta a i když se v minulých dekádách zdálo, že jsou v principu pragmaticky na základě zkušeností prodiskutované, znovu se otevírají. Mé osobní odpovědi nechci uvádět. Spíše mi jde o jednu celkovou otázku. Ukazuje se, že naše lidská společnost nebo obyvatelé států, které považujeme za vrcholně demokratické a vyspělé ani v těchto základních otázkách vlastní existence nemají jasno nebo lépe řečeno se doposud neuzavřel trvalejší společenský konsensus. Ukazuje se také, že nejen Češi odchovaní pohádkami při těchto otázkách reagují jako by se jednalo o boj dobra se zlem, přičemž každý je samozřejmě na straně dobra. 

Je možné, že selhává náš systém vzdělávání nebo předávaní poznatků, zkušeností a konsensů z generace na generaci? Nebo navždy zůstanou některé zásadní otázky otevřené? Jak můžeme komplexně zodpovědět aktuální otázky klimaticky i sociálně se měnícího světa a reagovat dle toho, když v těch zásadních otázkách lidské existence za tisíce let nenašly doposud ani tzv. vyspělé demokracie celospolečenský koncensus? V čem jsme tedy jako lidská společnost vyspělí? Jsme vyspělí ve srovnání s jinými druhy např. se včelami nebo mravenci? To se na první pohled objektivně nezdá. Jsme vyspělí v tom, že už nemusíme chodit pěšky, ale jezdíme a lítáme nebo v tom, že vlastníme zbraně, které by náš celý svět zničily během jednoho dne?

Nevím. Odpovědí může být, že koncensus v některých otázkách nebude nikdy možný. Další odpovědí může také být, že ještě zdaleka vyspělí jako druh nejsme a že se stále nacházíme v „pubertě“ lidstva, sice už nepálíme čarodějnice, ale jasno ještě zdaleka nemáme. Nebo je taky možné, že lidský druh jako celek opravdu nikdy tzv. vyspělý nebude a je to jen Sci-Fi? Další možná odpověď je, že mnou vnímaný společenský koncensus v minulosti byl jen zdánlivý, protože teprve sociální sítě umožnily jednoduchou formou opravdovou společenskou diskusi nejen elit, ale i většiny lidské populace a nyní je nutné otázky dodiskutovat. I kdyby to byla poslední odpověď, ta cesta bude delší, než jsem předpokládal.

Obrázek: Ed Uthman, MD (Flickr, Wikipedia) – (2014). „Tubal pregnancy with embryo“. WikiJournal of Medicine 1 (2): 7. DOI:10.15347/wjm/2014.007

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama