Reklama
 
Blog | Pavel Šik

Když už prý vše selhává, bavme se tedy o penězích. Jaká je cena jednoho lidského života?

Krize dle řečtiny znamená vybírat, posuzovat, měřit mezi dvěma opačnými variantami. Názory jsou v současné diskusi rozdílné, často protichůdné a často vyhrocené. V čem se ale už i diametrálně odlišné názory nyní shodují? Že opatření selhávají a ty aktuální omezení nechce dodržovat prakticky nikdo. Ať už z odporu k vládě, k politické elitě jako takové, kvůli jejich nesmyslnosti, nedokonalosti nebo čistě z existenčních důvodů. Viníků jsme označili soustu, od lyžařů přes vládu až po montovny. Existuje ale i možnost, že lidé žijící v České kotlině prostě jsou takoví jací jsou? A riziko 2-procentní smrtnosti je pro ně tak malé, že žádná jakkoli tvrdá omezení akceptovat nebudou nebo jen přizpůsobená svému názoru?

Jedna z autorek knihy: “Jak se žije Čechům v současné Evropě?” pracující v oddělení Hodnotové orientace ve společnosti Sociologického ústavu AV ČR zmínila, že: „Česká společnost překvapuje extrémně nízkými hodnotami univerzalismu a benevolence, což značí nedocenění principů rovnosti, všeobecné tolerance a orientace na kolektivní zájmy. Sledujeme-li vývoj těchto hodnot v čase, můžeme konstatovat, že v hodnotových orientacích vázaných na individuální zájmy se česká společnost přibližuje evropskému standardu, zatímco v hodnotách orientovaných na kolektivní zájmy se vymyká nejen celoevropskému průměru, ale v případě podprůměrné orientace na druhé osoby se zcela vzdaluje i svým nejbližším kulturním i geografickým sousedům.” K tomuto došla prostřednictvím analýzy dat z mezinárodního výzkumu European Social Survey (ESS).

Pokud tedy akceptujeme tuto tezi a lidé se víceméně o své spoluobčany nezajímají, tak bychom možná měli pragmaticky diskutovat o otázce ceny lidského života. Zlepší se situace, když si řekneme, co jsme nyní jako společnost ochotni do záchrany lidských životů investovat? Někteří navrhují obětovat vše, ale to fakticky nejde, nemáme neomezené zdroje. Obhájci těch nejtvrdších opatření tvrdí, že uzavřít další a další segmenty společnosti je levnější než polovičatý stav nyní, neuvádějí ale o kolik. Odpůrci zase, že ani 50 tisíc mrtvých neobhájí ekonomické ztráty, zapomínají ale uvést, jakou hodnotu má těch 50 tisíc životů. Zkusme se na chvíli oprostit od faktu, že máme omezené kapacity na léčení tzv. vzácné zdroje.

Kolik peněz by měla společnost vynaložit za záchranu jednoho lidského života? Absolutně cynická otázka?

Immanuel Kant kdysi řekl, že „co má hodnotu má i svou cenu. Člověk ale žádnou cenu nemá, má důstojnost“. Má lidský život nevyčíslitelnou hodnotu? Pokud si někdo odpoví, že lidský život má nekonečnou cenu, měl by si také odpovědět, zda-li společnost ve všech oborech dle tohoto principu jedná. Samozřejmě, že ne. Žijeme v kapitalistické společnosti a také v ní pravděpodobně umřeme. Prodáváme naši práci, naše myšlenky, náš čas. A dostáváme za to různé částky. V právu, v pojišťovnictví, v ekonomii, ve zdravotnictví se standardně vypočítává náhrada za bolest a utrpení, pojistné, investice do zabezpečení nebo náklady na léčbu. Hodnota lidského života se měří a existuje pro to několik přístupů. A diskutuje se o ní i v těch eticky nejvyspělejších společnostech.

V Rakousku se aktuálně obnovil chod společnosti za širokého testování i přes to, že virus je v populaci stále přítomný. Rakouský ministerský předseda to komentoval slovy, že opatření přestala fungovat. Znamená to tedy, že v Rakousku už nikdo neumírá nebo umírat nebude, když uvolňují? Mnozí namítnou, že tam je nesrovnatelně jiná situace a že v Rakousku bude umírat mnohem méně lidí. Ale to jsme zase u hodnot, kolik je málo, kolik je moc a o jaké hodnotě mluvíme. Znamená to tedy, že rakouský kancléř Kurz je tedy necitlivý cynik, anebo si jen nechal udělat pragmatickou analýzu nákladů a přínosu (Cost-Benefit Analysis)?

Už jsme si zcela upřímně položili otázku, kolik by každý z nás zaplatil za úplné cizí lidský život?

V roce 2001 dostal advokát Kenneth Feinberg v USA tu nejhorší úlohu své kariéry, jak to později popsal. Poté, co dvě letadla vlétla do Světového obchodního centra a další letadlo do Pentagonu, vytvořila administrativa George W. Bushe kompenzační fond, který se nepodobal žádnému předchozímu. Jedna osoba měla rychle a nebyrokraticky odškodnit rodiny obětí a zraněných. Celé tři roky rozhodoval Feinberg každý jednotlivý případ, mluvil s pozůstalými a rozdával peníze v celkové výši ca. 7 miliard Dolarů. Dalo by se říci, že v okamžiku smrti jsou si všichni rovni, ale on měl úlohu doslova ohodnotit každou jednotlivou oběť. Celkově se jednalo o 5.562 osob. Rozdával stejně? Ne. Někdo dostal 250 tisíc dolarů, někdo 2 miliony. Když na něho útočily naštvané vdovy, proč mají jejich muži –  například hasiči – menší hodnotu než nějaký burzovní makléř, vždy jim odpověděl: protože Amerika takhle funguje! Dostal totiž od kongresu jen jediné jasné zadání, že přibližným základem pro odškodnění mají být příjmy oběti. Později o tom napsal knihu „Jakou cenu má lidský život“ a zmínil se, že už by podobnou úlohu již nikdy nechtěl.

V roce 2005 německý ekonom Hannes Spengler z Technické univerzity v Darmstadtu vypočítal takzvanou statistickou hodnotu lidského života (WSL). Došel tehdy k tomu, že lidský život (Němce) má hodnotu ca. 1,65 milionů Euro. Ve Spojených státech je tato suma ve studiích ca. 3-4 krát vyšší. Každý rok života lze tedy stanovit výpočtem dle statisticky průměrného dožití. V rámci stanovování statistické hodnoty lidského života byl i proveden zajímavý myšlenkový experiment, který se více než hodí pro současnou situaci. Představme si fotbalový stadion, kde je v jeden okamžik 10.000 fanoušků. Všichni se dozví, že 200 lidí (2 procentní smrtnost v našem případě ve velké pravděpodobnosti 65+) musí umřít. Všem fanouškům bude položena otázka, kolik jsou ochotni zaplatit, aby se to nestalo. Je asi jasné, že čím mladší fanoušek, tím zaplatí méně a naopak. V teoretickém výsledku se dozvíme, že v průměru je ochoten každý zaplatit např. 5.000 Kč. To by znamenalo, že statistická hodnota jednoho lidského života by se dala stanovit na 250 tisíc Kč.

Proč se to zkoumá?

Americký ekonom Ike Brannon to celkem jasně formuloval: pro dobrou politiku je nutné znát statistickou hodnotu lidského života. Jde o otázky regulace v segmentech zdravotnictví, dopravní infrastruktury, životního prostředí nebo ochrany spotřebitele. Protože regulace podle jeho názoru musí být ekvivalentní přínosu. Jako příklad můžeme použít bezpečnostní opatření. Kolik má firma investovat do bezpečnosti práce nebo ochrany lidského života? Kolik má investovat stát do bezpečnosti například železničních přejezdů? Vždy totiž stojíme před otázkou maximálních nákladů versus maximální bezpečnosti. A pokud to nedokážeme stanovit, nelze určit přesné požadavky. Pokud bychom například chtěli maximálně bezpečnou silniční dopravu, neměli bychom nařídit ve městech rychlost 30kmh a na každý přechod a křižovatku dát nejméně semafor? Proč se to tedy nedělá a počítá se s určitou průměrnou smrtností? Protože se to prostě nevyplatí. Jak to ale můžeme stanovit, pokud bychom nevěděli o jaké hodnotě mluvíme?

V jedné německé sociologické studii byla například položena otázka: Obětovali by jste rok života za 1 milion Eur? Z ca 1000 dotázaných každý pátý odpověděl, že ano.

Ve zdravotnictví se podobné otázky rozhodují také pravidelně. Například je k dispozici nový, velmi drahý onkologický medikament, ale pojišťovna odmítne léčbu hradit. A i když se pacient soudí, soudy nerozhodují vždy ve prospěch pacienta. Jednoduše proto, že léčbou získaný čas života pacienta nemá takovou hodnotu. Tento přístup je označován jako QALY- quality-adjusted life year. Otec definice z roku 1968 byl Herbert E. Klarman a na jeho práci později navázali další. V principu lze říci, že jeden QALY znamená 1 rok plnohodnotného života díky léčbě. Podle britského institutu NICE (National Institute for Health and Care Excellence – Národní institut pro zdraví a péči) by hodnota léčby ve Velké Británii neměla přesáhnout ca. 750 tisíc Kč za 1 QALY. Pokud tedy léčbou získáme například 10 let života, neměla by hodnota léčby přesáhnout 7,5 milionu Kč. Samozřejmě se jedná o orientační hodnotu.

Dalším oborem, kde se hodnota lidského života standardně řeší je právo, respektive soudní praxe. Příkladem může být odškodnění pozůstalých viníkem u zabití při dopravní nehodě. Nejvyšší soud ČR k tomu zaujal stanovisko a doporučuje: „aby se stanovení náhrady odvíjelo v základním rozpětí mezi 240 000 Kč až 500 000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé.“ Nestanovil tak Nejvyšší soud hodnotu lidského života? A jedině skrze stanovené hodnoty nám pojišťovna na základě statistických výpočtů počtu nehod může nabídnout konkrétní částku za povinné ručení našeho auta. Pokud by měl lidský život nevyčíslitelnou hodnotu, jak bychom jinak určili, jakou sumu je povinen viník pozůstalým uhradit a jak by nám mohla pojišťovna kalkulovat pojistné?

A existují další přístupy. Vidíme tedy, že stanovení ceny lidského života je pro fungování společnosti celkem důležitá otázka. Může se nám to eticky příčit a můžeme se znechuceně odvrátit. Přesto bude společnost s nějakými hodnotami pracovat, aby mohla fungovat.

Pokud se tedy vrátíme k úvodnímu tématu současné společenské diskuze, možná by bylo dobré si v kontextu stanovit, kolik jsme jako společnost ochotni zaplatit nyní a v budoucnu za lidský život? Je to 500 tisíc Kč dle soudní praxe nebo 10 miliónů Kč (tolik stojí moderní zkušební onkologická léčba nemocného pacienta hrazená pojišťovnou)? Kolik a co tedy investujeme do záchrany třeba 50 tisíc lidských životů při současné pandemii? Bude to 25 miliard dle hodnocení soudů nebo 500 miliard dle hodnocení zdravotních pojišťoven?

Kolik jsme dosud investovali? Dle odhadu Národní rozpočtové rady (NRR) se náklady na přímá opatření měly v roce 2020 pohybovat ve výši ca. 160 miliard. Ale pokud si srovnáme původní rozpočet na rok 2020 s plánovaným schodkem ve výši 40 miliard Kč a skutečný schodek za rok 2020 ve výši 367,4 miliard Kč, tak se zdá, že skutečné náklady ať přímé nebo nepřímé byly mnohem vyšší. Můžeme tedy jednoduše předpokládat, že náklady na opatření 6 měsíců „lockdownu“ se v roce 2020 jen ze strany státu pohybovaly ve výši ca. 330 miliard.

Všichni ale víme, že stát nekompenzoval 100 procent nákladů uzavřených provozů ani ušlé zisky jejich majitelů. Jelikož se o opatřeními omezených provozů většinou jedná o fyzické nebo právnické osoby bez povinnosti platby záloh k dani (inkasa), nelze dříve než po odevzdání daňových přiznání určit skutečný pokles daňových příjmů do státního rozpočtu a z toho vypočítat, o jakou ztrátu se u těchto provozů skutečně jedná. Pokud tedy vezmeme náklady přímých náhrad podle dokumentu NRR a odhadneme, že stát například kompenzoval průměrně 70 procent nákladů a připočteme nějaké zisky pro majitele, můžeme spočítat, že majitelé provozů postižených odvětví dofinancovali ca. 50 miliard ze svých kapes. Vychází nám pak částka jak státních tak i soukromých nákladů ve výši ca. 63 miliard za 1 měsíc omezení.

Máme při tom výpočtu vzít v úvahu i hodnotu min. 6 měsíců omezeného (ztraceného) života zbylých ca. 10 miliónů občanů? Jakou hodnotu lidského života nastavíme zde? Pokud bychom vzali hodnotu dle českého práva max. 500 tisíc Kč, pak jeden měsíc všech občanů má hodnotu ca. 5 miliónů Kč. A pokud má lidský život hodnotu 10 milionů pak je to za všechny občany měsíčně ca. 100 miliard Kč.

Takže celkově investujeme něco mezi 63 a 160 miliardami za 1 měsíc lockdownu?

Když připočteme leden, únor, březen a duben 2021 při současných opatřeních k tomu, investujeme celkově za 10 měsíců něco mezi ca. 630 miliardami Kč a 1.600 miliardami Kč. Doposud se s virem setkalo oficiálně ca. 1,2 miliónu lidí. Odborníci odhadují, že ve skutečnosti minimálně jednou tolik. V případě, že bychom opatření vůbec neprovedli, kolik lidí by se s virem do konce dubna asi setkalo? Skromně si odhadnu třeba 5 miliónů? (Spousta lidí i přes kontakt s nakaženým není pozitivní) Při smrtnosti ca. 2 procenta by bez jakéhokoli cynismu umřelo 100 tisíc lidí? S opatřeními jich podle mého skromného odhadu (také bez cynismu) umře do konce května asi 40 tisíc? Lze si tedy vypočíst, že za jeden zachráněný lidský život zaplatíme jako společnost částku mezi ca. 1 miliónem a ca. 26 milióny Kč. Je to hodně? Nebo málo?

Sílí hlasy po zastavení úplně celé ekonomiky, což by dle mého rychlého odhadu znamenalo další náklady ve výši nejméně ca. 120 miliard za měsíc. Ušetříme tím například 5 tisíc životů? Ceníme si tedy jeden lidský život na 24 milionů Kč?

Po diskuzi jsem změnil závěr, jelikož jsem se vyjádřil špatně.

Jak je patrné ze studií, různé vlády států byly ochotny investovat v rámci pandemie do záchrany lidského života různé částky. Je proporční, aby ztracený lidský život v České republice při autonehodě měl hodnotu pouze 500 tisíc Kč, záchrana onkologického pacienta měla hodnotu 10 milionů a záchrana jednoho člověka v pandemii stála 24 milionů? Jistě nedá se to srovnat, protože velké šíření viru při současné smrtnosti napáchá jiné, mnohem zásadnější škody a zcela jednotné to nikdy nebude jak uvedl i Feinberg. Ale ten rozdíl by neměl být tak disproporční.

Neměly by tedy české soudy přehodnotit a mnohem zvýšit hodnotu lidského života? Není například možné, že doposud nízké ohodnocení lidského života v České republice má za následek i současné přehlížení obětí?  Hodnocení tzv. opatření obyvatelstvem je podle mého názoru mimo jiné dáno tím, že lidé subjektivně srovnávají „hodnotu“ svého omezení s „hodnotou“ obětí. Pokud bychom to formulovali drasticky: pokud někomu společnost – soud- ohodnotí jeho při nehodě zabité dítě částkou půl miliónu korun, nelze se potom divit, že zlomí hůl a nikdy nepochopí, proč by záchrana jiného života měla stát třeba 30 milionů. Při pohledu ze strany politiky by obraz člověka, jako „skutečné vysoké hodnoty“ mohl vést i k tomu, že se s těmito hodnotami bude zacházet s větším respektem a uvážením. Jak při její ochraně, tak i při omezování práv v rámci opatření.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC7400753/fbclid=IwAR0J33aRKVsJBUsqC6nZl5ZaG5D7H5_LM_Qeh2UBXQm7d71HEPf8xij6pFs

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama